Káva tehdy a dnes

Jak bylo tenkrát všechno jednodušší. Jedno z mála pozitiv, které vidím v době před onou „Sametovou“ revolucí. Člověk přišel do restaurace, či kavárny a když si objednal kávu, mohl se s klidem ihned věnovat něčemu jinému. Nebyl zasažen palbou dalších otázek, nekoukal, jak dnes na číšnici, kterak před ním postává, protože netuší co přesně chcete. Prostě káva byla jen jedna jediná a bylo to to, pro co se u nás zakořenil název Turek. Od Aše po Čiernou nad Tisou jste dostali to samé. Vřelou vodou přelitou odměrku mleté kávy.

V lepších restauracích, zpravidla od druhé cenové skupiny nahoru, jste si mohli požádat o kávu „Vídeňskou“. Ta se vyráběla tak, že se na onen obyčejný Turek nasadila čepice šlehačky. Ta obnášela komplikaci, protože jste si přes tuto čepici nebyli schopni kávu osladit. Krystalový cukr přes vrstvu šlehačky nepropadl. Pokud jste dostali cukr v kostkách, tak ten zase šlehačku vytlačil na talířek. První kávovary se po celé republice začaly šířit velice zvolna a snad až po roku 85. RaJ, podnik, který zastřešoval všechny podniky veřejného stravování v republice neměl na rozhazování a tyto speciální stroje na přípravu kávy šly nejdříve do podniků kde se očekávali hosté ze zahraničí.

V těchto „luxusních“ podnicích se nabídka druhů nabízené kávy rozšířila. Ke klasickému presu se přidala káva Irska a Arabská, začalo se nabízet cappuccino. Pořád to ještě ale, s porovnáním s dneškem, bylo jednoduché.

Dnes se musíte dobře připravit před vyslovením svého požadavku na kávu. Pouhá žádost o kávu nestačí. Musíte přesně vědět co požadujete. Pokud to nevíte, číšnice zahájí výslech. Pálí na vás jednu otázku za druhou. Musíte odpovídat na dotazy ohledně velikosti, druhu, příchuti.
Asi je to v pořádku, že se nabídka rozšiřuje. To jen my, co popíjeli „Turka“ po celé předrevoluční republice, si musíme na tuto vymoženost zvyknout a přijít ji na chuť. I když takovému „Ristrettu“, které jsem během psaní těchto řádek popíjel, jsem už na chuť přišel.